Dnes byl nejsmutnější den | Živobytí | 2018

Dnes byl nejsmutnější den

Dnes jsem šla do Howicku v Quebecu, abych šla k dědovi hrobovi na vzpomínkový den. Moje babička a děda se sešli v Howickovi, zamilovali se a proto chtěli být tam pohřbeni. Také jsem potřeboval čas navštívit základní školu tam, kde jsem diskutoval o tom, že jsem byl v armádě (více o tom v pozdějším postu), a bylo tak obohacující vidět všechny ty tváře, respektovat všechny ztracené a obětované životy. Bylo mi ctí být tam.

Šel jsem k hrobovi svého dědice, věděl, že to bude těžké. Věděla jsem, že bych trochu plakala, byla emocionální, byla to těžká. Zvláštní, ale naposledy jsem tam byl, když jsem byl na cestě k základnímu výcviku. Teď jdu tam, když odcházím z armády. Dědeček měl vždy dokonalý pocit načasování.

Nastavil jsem fotoaparát, aby pořizoval sporadické fotografie každých 30 sekund, aby se moje fotografie nezobrazovaly pořádně. Emocionální, kterou vidíte na této fotografii, je skutečná a je to také bolest. Byl tak dobrý člověk, který nikdy nepřestával dát. Nikdy nezapomenu na jeho přínos ke korejské válce a vše, co dal, aby ostatní mohli žít svobodně.

Šel jsem do hrobu, zasalutoval, pak jsem položil věnec vedle jeho jména. Mohlo to vypadat divně kolemjdoucím, ale dědo by pochopil. Byl by hrdý, že můj pozdrav je velmi přímý a že jsem správně pochodoval (ačkoli v poslední době byl v klidu). Mluvil jsem s ním na chvíli o mém životě. Řekl jsem mu, jak jsem pyšný, jak bych nikdy nepřestal pamatovat. Řekla jsem mu, že mi to chybí. Řekl jsem mu, že ho nikdy nezapomenu, že mi řekne, abych "nikdy nepřestala vyprávět příběhy."

Slibuji, dědo. Příběhy se nikdy nezastaví. Budu pokračovat v psaní.

Než jsem odešel, zeptal jsem se ho, jestli by se cítil jinak, kdybych nebyl v uniformě. Kdybych byl v příštím roce civilista, podíval se na mě jinak? Být méně pyšný? Nevím, proč jsem se zeptal. Věděl jsem odpověď. On by byl na mě hrdý dokonce i pro nejmenší úspěch. Můj blížící se vyřazení z armády mi nepoškozuje můj úspěch, když jsem v něm.

Jel jsem domů cítit se emocionální a dychtivě vidět Duncana po jedné noci od něj. Byl to jeho obvyklé šťastné já, kývalo se za ocasem a dostal se na cestu tak fantasticky, že nemám jinou možnost, než pohřbít tvář v kožešině, milovat ho a zapomenout na to, jak těžké je dnes. 30 minut později, když jsem se posadil na gauč a zahnal ho, měl záchvat a zemřel a veterinář ho nemohl zachránit. Můj milovaný Duncan. Můj poklad. Moje věčná komická úleva. Můj tanečník. Má málo duše. Nejen můj pes. Můj přítel. Moje nejdražší a nejvěrnější přátelé. Ne. Ne kamarád. Milovaná a životně důležitá část mé rodiny. Duncan byl moje rodina.

Pro všechny majitele, kteří nemají psa, možná vás otáčí oči. Možná si myslíš, že jsem melodramatická. Ale když jste doma už osamělá a váš pes vás rozesmál, když někdy máte pocit, že se nemáte co smát, můžete se na to držet. Duncan dal tento dům světlo, když to bylo tak zbytečné. Možná si myslel, že jsem na cestě k štěstí. Možná, že jeho práce byla hotová, a tak mě teď nechal, protože jsem věděl, že v našich krátkých tří a půl letech společně jsem se zesílil. Za prvních šest měsíců života Duncana byl zneužit. Přišel do mého života a byl tak těžký, ale když jsem byl na pokraji slz, když jsem mu dal jinou věc v domě, udělal by něco tak hloupého, že bych se zasmál. Učil mě, že ne všechno bude konec světa. Ztráta toho páru kalhot do jeho ambiciózní chuti by mě nezabila. Ale ztrácí Duncan pocit, jako by to jen mohl. Zdá se, že by vojenský pes měl zemřít na Den vzpomínek. Nikdy nezapomenu, Duncan. Dnes mi chybí dvě velké bytosti, které mi zdobily můj život příliš krátkou dobu. Ten, kdo dělal svůj život ve službě své rodině a své zemi a jinému, jehož jediným posláním bylo milovat mě. A on to udělal sakra dobře.

Chybí mi to děda. A Duncan, nemám tušení, jak bych tady bez tebe spala...

Najednou se cítím tak osamělá.

Kelly

Napiš Svůj Komentář